V březnu za mnou dorazili do Jerusaléma jak Tom, tak o několik dnů později i Šarmi. Podnikneme samozřejmě „klasické“ výpravy Staré město, Jad Vašem, Tel-Aviv, společně také zajedeme do Latrunu, kde navštívíme muzeum tankového sboru, zbytky křižáckého hradu a zdejší klášter, kde místní mniši vyrábějí různá vína, koňak a arak. To nejlepší, co ale společně podnikneme je několikadenní expedice do Jordánska. Kromě naší trojice se k nám ještě připojí Michal, což je můj kámoš – politolog z Prahy, který v nedávných dnech taktéž přibyl studijně do Jeruzaléma a bude tu dva měsíce.
Vyrážíme 24. března kolem poledne z jeruzalémského autobusového nádraží (Šarmi si totiž jede ještě ráno pro vízum do Tel-Avivu). Autobus má sice konečnou v Tiberiasu, ale jede přes Palestinu. Po pravdě řečeno není to vlastně ani tak autobus, jako spíše obrněný transportér, což znamená, že v oknech má neprůstřelná skla a po bocích pancéřové pláty. To vše asi hlavně kvůli tomu, že ním velice často jezdí osadníci a vojáci. U odbočky na Allenbyho most nás autobus vyhodí a tam si musíme vzít taxíka, který nás doveze o 5 kilometrů na hranici. Na její izraelské straně nás čeká nemilé překvapení, neboť místo obvyklé „good-bye tax“ 66 šekelů platíme její dvojnásobek (proč to nikdo přesně neví, asi proto, že jsme v Palestině). Po vcelku krátkém odbavení pro nás ale přijede jordánský autobus a za 2 dináry (jordánský dinár je 1.5 dolaru) nás převeze k jordánské celnici. Cestou chtě či spíše nechtě vstoupíme do klubu Helenky Vondráčkové, neboť přejdeme Jordán… Na jordánské celnici taky není nějaké zvlášť dlouhé zdržování a taxík nás odsud odveze do nedalekého Ammánu. Taxikáři platíme každý 5 dinárů. Nutno říci, že přestože nás ze začátku taxikáři a jím podobní mírně natahují, je v Jordánsku daleko levněji než v Izraeli a naše čtyřčlenná sestava se navíc ukázala pro najímání taxíků jako zcela ideální.

Ammán, Madaba, hora Nebo a Karak

Ammán nás na první pohled překvapí svojí čistotou. Není tu sice nic velevýznamného, ale jako takový Ammán určitě stojí za návštěvu. Ubytovali jsme se v „Hotelu Arabské ligy“ (Arab League Hotel) v samotném středu města (pikantní je, že zrovna v těchto dnech Arabská liga zasedá). Tip na něj nám dal jeden místní Palestinec, který pak jde s námi do zdejší kavárny. Ta sama stojí za zmínku, neboť značně připomíná anglický důstojnický klub z viktoriánských časů (jen místo vojáků v rudých uniformách hrajících bridž a whist tu sedí Jordánci s vodními dýmkami hrající šachy a karty). Ubytování v hotelu samotném stojí pouhé 2JD a je slušné. Ve čtyři ráno vás sice vzbudí muezzín z protější mešity, ale to patří ke zdejšímu životu.  
Je docela hektický, ale je tu podstatně příjemněji než v Káhiře. Město se rozkládá v docela zajímavé kopcovité krajině a jednom z vrcholů jsou zbytky citadely antického města Filadelfia. Na protějším svahu je zase veliký a značně zachovalý římský amfiteátr, jehož akustika, jak jsme zjistili, stále funguje. Jinak daleko zajímavější než ve dne je Ammán večer, kdy je tu méně horko, více rušno a jsou otevřené nejrůznější krámky a zdejší kina promítají hollywoodské trháky třetí kategorie.
Co se týče Jordánců (a Palestinců, kteří tvoří jejich značnou část), působí na mě uzavřeněji, než izraelští Palestinci. Když se ale s nimi člověk začne bavit, změknou a jsou mnohem sdílnější. Dost se tu žije politikou a dění na Blízkém východě sledují prakticky všichni. Taky se mě potvrdila teorie o šátcích kefíjách – takže černé kefíje (arafatovky) nosí hlavně palestinští Palestinci a červené kefíje Jordánci a jordánští Palestinci. Je tu také dost vojáků a je rovněž vidět, že král Abdalláh II. hodně investuje do policie. U jedné vládní budovy jsme taky narazili na vojáka takřka v uniformě pruského stylu a s piklhaubnou na hlavě! Jinak portréty současného mladého krále, ale také jeho tatínka Husajna nás provázejí prakticky všude (a ty fotografie nejsou často špatné). Nepůsobí to taky vždy jako pouhá propaganda, ale je z toho cítit upřímná úcta k panovníkům.

 
     
Kompletní jordánská výprava - zleva: autor, Šarmi, Tom, Michal       


Z Ammánu vyrážíme dalšího dne do nedaleké Madaby, která leží asi 30 kilometrů na jih. Madaba je celkem provinční městečko, které však proslavily slavné byzantské mozaiky ve místních kostelích (ty jsou však výjimkou, neboť většina Jordánců jsou muslimové jak řemen). Mezi nimi je nejslavnější mozaika znázorňující mapu Blízkého východu s Jeruzalémem. Pak jsou tu ještě i další krásné mozaiky roztroušené po různých místech. Najímáme si taxíkáře, který nás zaveze na nedalekou horu Nebo, odkud Mojžíš poprvé uzřel Svatou zemi. Kromě duchovních potěšení se tu s námi vyfotí také zájezd jordánských školaček, takže je to taky mírně světské. Jinak je odtud rozhled k Mrtvému moři a když tu není opar (což se stává málokdy) je vidět i Jeruzalém. Jordánská krajina a údolí jsou moc pěkné a jsme celkem překvapeni, jak je tu na jaře všechno svěží a zelené. Pak je tu ještě taky byzantský kostel s mozaikami, který před pár lety navštívil papež a je v něm také prý pochován Mojžíš. Inu hora Nebo určitě stojí za návštěvu.
Taxikáře dále zpracováváme aby nás zavezl až do Karaku, který leží asi 100 kilometrů jižně od Madaby. To není úplně nejblíž a navíc je trasa přeťata obřím asi kilometr hlubokým vádím. Svým vzezřením se značně podobá Grand canyonu a tak si asi dovedete představit, jak musí vypadat silnice postavená přes takovýto přírodní útvar. Navíc ve vádí probíhají mohutné stavební práce, neboť na samém dně vádí Jordánci budují novou přehradu. Co však víc – právě když kličkujeme zdejší silnicí, na protější straně vádí proběhne odstřel, který zdejší inženýři mírně nevypočítali, takže šutry částečně zasypou i naši silnici a další hrozí zřícením! V koloně aut si pak pěkných pár minut počkáme na okraji propasti, než zrádné buližníky odklidí buldozer. Vskutku napínavé okamžiky.
Pokračujeme do Karaku, který je již nedaleko. Bohužel už nestihneme navštívit zdejší dominantu – křižácký hrad – který vévodí celému městu. Je totiž pět hodin odpoledne a to mají všechny památky padla. Ale i přesto na nás Karak velice pozitivně zapůsobí, neboť se nachází v krásné kopcovité krajině s borovicemi a protkané četnými vádími.
Naše dnešní anabáze ještě zdaleka není u konce, protože se chceme dostat do Petry, která leží ještě přibližně dalších 150 kiláků jižně. Už prakticky za tmy ulovíme v Karaku taxikáře Šarífa, který s námi bleskurychle vyráží kýženým směrem. Staví se však do jedné vesničky pro kolegu Mohammada, kterého posadí dopředu, takže nás jede šest. Šaríf řídí, Muhammad řadí a vedle nich sedí Šarmi. Jinak nutno dodat, že Arabi jsou sice divocí avšak jinak velmi zruční řidiči. Do Petry dorážíme za hluboké tmy a Šaríf nám ještě pomůže vyjednat slušnou cenu za nocleh v jednom zdejším hostelu Musa Spring (2.5 JD, což je maximum, které jsme zaplatili za nocleh v Jordánsku). Hostel je to fajn, máme dokonce na pokoji televizi se satelitními pořady, ale je tam hrozná zima. Večer ještě jdeme obhlédnout situaci, jak se budeme dalšího dne infiltrovat bez lístků do Petry, neboť jsme dostali hlášku, že vstupné je více než drahé (20 JD).

   
Jordánský gekon
   
Jordánský střevlík

Jordánský šutr                                                                                                                                                       

Skalní město Petra

Kvůli zmíněné infiltraci si dnes řádně přivstaneme a svezeme se dolů do údolí, kde je oficiální vstup do Petry. Ten však necháme být a vyrážíme podél parkoviště po cestě dále do skal. Po chvíli odbočíme a začneme se spouštět do vodou vymletých úžlabin z rudého pískovce, které mají dle našeho názoru vést k údolí Petry. Zdejší skály jsou nádherné a když začne vycházet slunce, jsou ještě krásnější. Jak tak klopýtáme skalními úžlabinami kde není ani živáčka, začne se v okolních skalách objevovat stále více známek existence prastaré civilizace. Nejdříve jsou to do skal vytesané jeskyně, hrobky, různé strouhy a kamenné můstky. Když se začnou objevovat i charakteristická průčelí nabatejských skalních chrámů, víme, že jdeme správnou cestou. Tak se postupně dostaneme do hlavního údolí Petry, kde ještě nejsou po ránu žádní turisté, ale je tu již plno beduínů, kteří chystají své krámky s cetkami a velbloudy pro příchozí. Máme trochu strach, že po nás nějaký hlídač bude chtít vstupenku, ale v prvních chvílích probíhá vše bez nesnází. Navštěvujeme urnové hroby na pravé straně údolí a také obří amfiteátr vytesaný do červených skal a několik skalních sídlišť. Postupně se začnou objevovat i první turisté přicházející přístupovou průrvou a tak z nás prakticky spadne obava z odhalení. Jenže to se nám po chvíli stane osudným, neboť se znenadání objeví ošuntělý malý mužík, který po nás neodbytně vstupenky chce. Začínáme tušit, že průšvih je na obzoru a tak se dáme na ústup do skal pryč z Petry. Hlídači však jsou na podobné situace připravení a za chvíli nás začne hledat malé auto. Ještě než stačíme zmizet za hřebenem, spatří nás, začnou na nás troubit a volat. Poté co nereagujeme, se několik mužů za námi vydává do skal. Po malé poradě se usneseme, že slezeme do údolí, což se nám zdálo v tu chvíli rozumnější, než se honit s jordánskou turistickou policií ve skalách. Po setkání s našimi pronásledovateli jsme překvapeni, že se to obejde bez větších nepříjemností, neboť jsme pouze naloženi na zmíněný vůz a odvezeni k hlavní bráně (jízda skalami s pohledem na nám známá místa není vůbec špatná), kde nám jsou prodány studentské vstupenky za pouhých 6JD! (kdybychom tušili, že je vstup jen za tuto cenu, asi bychom zaplatili rovnou, takhle jsme ale měli o dobrodružství navíc) Akorát prodejce lístků si zapisuje naše jména a sepisuje jakýsi záhadný dopis v angličtině (!) jehož úvod zněl „Dear turist police…“ Smysl tohoto dopisu jsme nepochopili a asi už nám ani nikdy nebude objasněn. Jisté je jen to, že ono úsloví se stalo našim heslem po zbytek pobytu.
Do Petry se tak dostáváme onoho dne podruhé – tentokrát legálně – slavnou soutěskou na jejímž konci se před námi otevře tak známý pohled na růžový palác vytesaný do skály. Procházíme všechny místa na které jsme se předtím nedostali, zdravíme se taktéž s naším udavačem. Vydáváme se také vysoko do skal k obrovskému templu. To už je všude vůkol plno turistů. Nahoře se kocháme jak templem, tak i okolními skalisky, které přecházejí z rudé barvy v černou a evokují v nás Tolkienův Mordor. Taky se kamarádíme s beduínskými rodinkami, beduíny, beduínkami a beduínčaty u nichž nakupujeme pár drobností. Zcela znaveni se vracíme po dobrodružném dni na náš hostel ale ještě stačíme ukuchtit výbornou večeři v kooperaci s místním egyptským kuchařem a shlédnout na videu značně zrnitého Indiana Jonese, jehož část se rovněž odehrává v Petře.

   
Vchod do skalního města Petra
 
Skalní chrámy

Disko sušenky - to nikdy nejíš sám!!!                                                                                                                                  

Wadi Rum

Ani po včerejším hektickém dni nás nečeká dlouhý spánek, neboť brzy ráno vyrážíme turistickým autobuskem do vádí Rum, které leží o další stovku kilometrů jižněji. Zatímco tak Petra je hlavně kulturní bomba, wadi Rum je zase bomba přírodní. Z malé vesničky, ve které má monopol na všechny služby jeden beduínský kmen, můžete vyrazit různými způsoby do pouště (džípem, velbloudem, pěšmo). Právě kvůli onomu monopolu jsme zvolili verzi pěší, ale ta se neukázala jako vůbec špatná. Schováme si batohy u jednoho obchodníka a vyrážíme. Nejdřív jdeme plochým vádím mezi skalními obry kolem Lawrencova pramenu až k úpatí jednoho z masivů. Harmonie ticha a prostoru zde je zde naprosto úžasná a námi do těchto chvil nepoznaná. Z flóry tu jsou malé zakrslé a notně vysušené keříky připomínající bonsaje a pár drobných pouštních kytiček, z fauny zase hbité bílé ještěrky a jacísi zvláštní černí brouci. Jinak jen ticho, dálka a obrovské skalní velikány rudé barvy ztrácející se v oparu… některé z nich mají tvar gigantických pyramid a jiné polorozbořených katedrál. Jak již jsem říkal, vše tu má nádech do červena a jak se do toho opírá prudké sluneční světlo, červená barva je tak doplněná zvláštním nereálně modrým odstínem. Pomalu do sebe naléváme naše zásoby vody, ale stále se posunujeme od jednoho skalního masívu k druhému až dojdeme do kaňonu, kde jsou rudé písečné duny. To je sám o sobě neuvěřitelný pohled, v dálce však duny získávají ještě různá červeně pastelová zabarvení a obraz je ještě méně uvěřitelný. Opravdu stěží se to popisuje, a tak je nejlepší si do vádí Rum zajet, protože to opravdu stojí za to. Putováním mezi skálami a dunami tak strávíme prakticky celý den a docela vyčerpaní a spálení sluncem se vrátíme do beduínské vesnice. Tady vyvstane menší problém, neboť onen opatrovník našich batohů mezitím zavře obchod a zmizí neznámo kam. Jeho kolegové z vesnice se však evidentně postavili na naši stranu, neboť asi po půl hodině přistoupili k destrukci zámku od jeho obchodu za pomocí kladiva… Dosti tvrdé řešení, ale náš nápad to nebyl. Taxikář nás pak hodí na nedalekou King´s Highway, kde stopneme autobus do přímořské Akaby.


Wádí Rum
 
 Akabský záliv                                                                                                                                                                                  

Akaba a návrat do Izraele

V Akabě opět vyhledáme jeden levný hostel a přečkáme do dalšího dne. Akaba samotná není nijak zvláštní město, ale je odtud krásný výhled na Akabský záliv, Ejlát a egyptské pobřeží. Je tu plno levných hospůdek, kde se dá docela dobře pojíst. V jedné tak učiníme a sledujeme televizi, kde na izraelském kanále dávají přímý přenos z Netanji, kde došlo dnes k dalšímu sebevražednému výbuchu. Vše nasvědčuje tomu, že napětí v Izraeli se čím dál více stupňuje, což potvrdí i atentáty a izraelské odvety v následujících dnech..
Další den v Akabě vyrážíme na objednanou plavbu malým motorovým člunem se skleněným dnem podél jordánských břehů skoro až k saúdské hranici. Jsou tu celkem nepoškozené korálové útesy, u kterých se můžeme potápět. Útesy jsou skoro jako ty dahabské, ale je tu o něco méně rybiček. Taky je tu plno takových obřích mozků (je tak paradoxem, že největší jordánské mozky zůstávají ponořeny pod mořskými vodami…) Náš kapitán je taky celkem v pohodě, upeče nám na ohni tuňáka a zaveze nás na zajímavá místa. Jedním z nich je i místo, na kterém je několik metrů pod hladinou potopená turecká nákladní loď, která je s potápěčskými brýlemi dobře vidět. Bylo nám řečeno, že vyhořela a král ji pak nechal potopit. Na zpáteční cestě nás náš kapitán ještě zaveze na místo, kde je potopený americký tank. Když se ho zeptáme proč, odpoví nám opět lakonicky, že „král ho nechal potopit“. Tak to vidíte.
Naše plavba ke korálovým útesům je poslední z jordánských zastavení. Ještě tak stihneme nakoupit tax-free alkohol a pak už jen najímáme taxíka a necháváme se zavézt na jordánsko-izraelskou hranici, která jen několik kilometrů severně od Akaby. Kontrola proběhne nad očekávání hladce, což je asi také způsobeno tím, že na přechodu kromě nás žádní turisté nejsou. Jordánci si sice vezmou pětidinárovou good-bye tax, a Izraelci také trochu prudí, ale zdaleka to tu není tak drsné jako na hranici egyptsko-izraelské.
Ve večerních hodinách tak dojdeme do Ejlátu, který je od přechodu Arava opět pár kilometrů zpět jižně. Zajdeme do oblíbené podmořské hospody a posléze ulehneme do pobřežního písku a vypaříme zakoupeného jordánského Napoleona. Šťastnější z nás usínají na delší dobu, ale já se asi po hodince probouzím zimou. S Tomem se pak vyrazíme podívat do nočního Ejlátu, kde to opravdu tepe. Ráno si zapomeneme posunout hodiny na letní čas, a tak propásneme ranní bus do Ein Gedi. Nakonec jedeme jakýmsi šerutem, který však řídí neuvěřitelný blb. Těsně před Ein Gedi zaprší a my uvázneme asi na půl hodiny před rozvodněným vádím, které se valí přes silnici a vytvoří slušnou dopravní zácpu. V Ein Gedi se Tom s Šarmim smočí v kýžených vodách Mrtvého moře a pak ještě vyrážíme na krátký výšlap do rezervace. To ale už mírně zmokneme. Navíc narazíme na hlídačky parku, které ale působí více než ochránkyně působí jako udavačky, neboť vysílačkami přičinlivě upozorňují, abychom byli při východu z parku odchyceni a zkasírováni. Prchneme ale vádím a pak už nás autobus odváží do Jeruzaléma, kde se mezitím spustí průtrž mračen a velice se ochladí. Lehce promoklí dorazíme na koleje, čímž naše jordánská expedice skončí. Opomeneme-li onen její poslední poněkud pošmourný den, byla takřka stoprocentně úspěšná.

Marek Čejka
foto: Tomáš Veselý a MČ